Vstupenky on-line

Albánie - Fascinující zapomenutá země

POKRAČOVÁNÍ ZE ČLÁNKU ČERNÁ HORA- CESTA DO MONTENEGRA

Pátý den patřil Albánii, hned po časném probuzení na Adě Bojaně jsme se nalodili do autobusu a čekala nás cesta do hlavního města Albánie, Tirany.  Už na hranicích, kde nás zastavili jsem začínala tušit, že Albánie nebude tak vstřícná země jak jsem si doposud myslela. Trvalo téměř hodinu než jsme mohli pokračovat dál v cestě, když v tu chvíli nás upozornil náš průvodce na muže, který se vezl na oslovi a žena která obtěžkána nákladem běžela vedle něj, mnoho žen tento pohled přiváděl k nepříčetnosti až do té doby dokud nám nebylo vysvětleno, že toto jsou jejich zákony, ctěné z kanunu Leka Dukagjina, což je soubor zákonů  z dob 15 století. ženy v této zemi nemají téměř žádná práva, jsou ceněny dokonce méně, než kus dobytka. Ženy měli ( v některých částech země ještě pořád mají) zákaz vstupu do restaurací a na veřejná prostranství. Od těchto ,,zákonů“  se už ve větších městech opouští.  Mějte na paměti také postavení žen  při kontaktu s místními. Například nemusí být vhodné, aby turistka doprovázená partnerem oslovila muže na ulici a vyptávala se na cestu. Oslovený muž bude zmaten tím, že se ho neptá muž, ale žena a ta zas může být vyvedena z míry, když ji oslovený ignoruje a začne odpovídat jejímu partnerovi. Lépe je takovým situacím předejít.

Součástí Kanunu je i krevní msta, která bývá často zmiňována v souvislosti s nebezpečností Albánie. Je ale zcela neopodstatněné se tímto znepokojovat, protože aby se někdo dostal do kolotoče krevní msty, musí zabít, znásilnit nebo smrtelně urazit člověka, jehož rodina pak má právo krevní mstu vykonat.

Kanun se předával pouze ústně a upravuje všechny aspekty veřejného i soukromého života.

Hlavní městio Tirana je velice rozmanitá,  za povšimnutí stojí  návštěva Národního historického muzea, symbol města - věž s hodinami s téměř 200letou historií, mešita Ethem Bey, i méně půvabné stavby z dob komunistického budování a to tisíce bunkrů rozseté nejen po celé Tiraně, ale po celé zemi.

Tyto bunkry jsou téměř všudypřítomné. Podle odhadů jich bylo na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Stalo se tak po roce 1968, kdy vjely tanky Sovětského svazu do Československa. Enver Hodža z obavy, že by Albánii potkal podobný osud, odstoupil od Varšavské smlouvy a začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů.

Dnes již tyto bunkry pouze hyzdí krajinu. Vzhledem k jejich obrovskému množství a tunám betonu využitým na jejich stavbu je velmi těžké je odstranit a zůstávají tak stálou připomínkou těžkých časů let minulých.

Kromě bunkrů jsou pro Albánii typické také Mercedesy. Tato značka se stala tak oblíbenou, že občas máte pocit, že kdo v Albánii nevlastní Mercedes, ani není Albánec.

Poté jsme navštívili Skanderbergovo muzeum i pevnost. Kníže Skanderberg  se proslavil jako bojovník proti Osmanské říši, bojoval v desítkách bitev, z velké části vítězných. Bývá také nazýván jako "Drak z Albánie" a je albánským národním hrdinou. Jeho sochy se nacházejí v mnoha městech, včetně hlavního města Tirany (jezdecká socha). Sjednotil drobná knižectví a vytvořil samostatný albánský stát. Sídlil v pevnosti Kruja, která byla rekonstruovaná v šedesátých letech 20. století. Která také stojí za návštěvu, bohužel nám už k tomu nezbyl prostor.

Poslední den nám zbyl na poznání města Durres ( čte se Drač) je to jedno z nejstarších evropských měst s bohatou historií., také je druhé největší město v Albánii.  Blízko se dokonce odehrávala bitva mezi římskými vojevůdci Caesarem a Pompejem. Za návštěvu stojí největší římský amfiteátr na Balkáně ze 2 století, který pojal až kolem 15 000 lidí. Drač je také nejdůležitějším nákladním i osobním přístavem Albánie a v neposlední řadě také turisticky vyhledávaným letoviskem právě díky krásným bílím písečným plážím.

Drač byl také posledním místem kde se daly utratit poslední místní peníze (leky) za krásné  a cenově velice přívětivé suvenýry (oblečení, boty, modní doplňky,…prostě ráj pro ženy) A pak už nás čekal transfer do Černohorské Podgorice a let zpátky do ČR do Brna. Létá se už přímo z ČR do Albánské Tirany ale zatím pouze z Prahy.

Albánii by jsem zhodnotila jako zemi která je zatím turismem nedotčená, s výbornou kuchyní, zatím s trochu nedůvěřivými občany, s nádhernými plážemi a bohatou historií, která na Vás dýchá snad na každém kroku.